Jak to vidíme my?

Po necelém roce soužití s naším zrzavým pokladem můžeme s čistým svědomím tvrdit, že nám otočil život o 180 stupňů. Už se o víkendu ráno neválíme v posteli do 10:00, ale už hezky ve čtvrt na 8 stojíme pod stromem, křičíme na Axíka: „Fúj, nežer to!“, a čekáme, až si náš drobec uráčí ulevit. V 11 měsících začal konečně při čůrání zvedat nožku, takže se cítíme jako hrdí rodiče dospívajícího syna.

Do života nám vnesl ohromující množství radosti a obrovskou dávku nesobecké lásky. Milujeme ho i s jeho často se střídajícími náladami, neoblomnou tvrdohlavostí a sklony rozkousat všechno, co je měkké a neznámé. 

Pokud mluvím sama za sebe, z práce domů vždycky spěchám, aby nemusel trávit ani o minutu navíc sám. Vidím ho totiž pořád jako malé rezavé klubko zachumlané do deky, které na mě z pelechu vytřeští rozespalé oči, když otevřu dveře od bytu.

Udivuje mě jeho inteligence. Přestože jsme ho některé kousky neučili, bravurně je zvládá. Perfektně rozumí slovům či větám: „Chceš piškotík?“, „Jdeme ven.“, „Udělej mrtvolku.“, „Běž za babičkou, dá ti dobrotku.“, „Nevytáčaj ma!“, „Zvedni ponožku.“ (hodí se hlavně při věšení prádla) apod… V mžiku se probudí z toho nejhlubšího spánku, když se otevře lednice, a protáhne se sebemenší škvírou, když je zrovna zapotřebí.

Axel je pes na suchý zips. Přilepí se na vás a nejde setřást. V rámci zachování dobrých mezilidských vztahů se sousedy necháváme otevřené dveře, když si potřebujeme odskočit na wc, jinak by jeho usedavý pláč slyšeli nejspíš až v Senci. V noci se oba, my příslušníci lidské rasy, mačkáme na jedné polovině postele, protože jeho kňourání ozývajícího se z pelechu, kam byl hned první den „vykázán“, by obměkčilo i toho největšího necitu. Dopracovali jsme se tak daleko, že když zaslechne slovo „místo“, okamžitě zalehne, jen aby se nemusel odporoučet do pelíšku na zem.

Hodiny doma nepotřebujeme – máme neomylný psí časovač. V pracovní den budíček přesně v 6 ráno, o víkendu je k nám o chlup benevolentnější. Půl desátou hodinu dopolední poznáme podle jeho cackání se po obýváku a hledání vhodného místa k odpočinku. O půl dvanácté sedí u dveří a nevinnýma očima škemrá o vyvenčení. Pár minut nato stojí připravený u kuchyňské linky, aby se mohl podílet na přípravě oběda. Polovinu odpoledne většinou prospí, aby nabral síly na pozdější procházku. Stejný proces jako u oběda se opakuje i v případě večeře. Že se blíží 22:00 hodina, poznáme podle toho, že se nás oba snaží dostat co nejrychleji do postele, protože sám prostě spokojeně neusne. Následuje ještě 5ti minutové přetahování o hračku, které rázně ukončíme osvědčenou větou: „Lehni, nebo běž na místo!“ Pak opět škemrající oči vysílající k nám signál „Zvedni už tu peřinu, ať si můžu lehnout“. Nakonec ztlumíme televizi a mluvíme polohlasem, aby se náš drobeček zase neprobudil a bitka o plyšáka nezačala nanovo.

Náš Axík je ukázkovým příkladem typického všežravce. V jeho útrobách už skončilo opravdu kdeco. Nepohrdne kouskem cibule, kyselé okurky, čerstvého jablka, ale ani kvalitním klacíkem, rukavicí, či uzávěrem plastové lahve. Nejvíce miluje plyšové hračky, zejména jejich obsah. Stalo se každodenní rutinou, že bílé chuchvalce nacházíme všude – na gauči mezi polštáři, v botníku, v koši s čistým prádlem, na okenním parapetě, v právě nalité polévce… Možná zrovna díky pestré stravě nám vyrostl do větších rozměrů, než jsou jeho vyžlí vrstevníci. Ale on byl vždycky v něčem první, vždycky jedinečný – třeba když jako malinký první ze svých sourozenců otevřel na svět svá modrá očka, nebo když ho léčili na veterině a on byl jejich prvním zvířetem, které snědlo na posezení tři čtvrtě kila dřeva a nic se mu nestalo. Je snad prvním psem v historii, který se odnaučil čůrat doma až v půl roce…

Axel je bojovník, ale žádný rváč. Sporům s jinými psy se vyhýbá. Jeho specialitou je ale promyšlené provokování. Pokud má u mých rodičů jejich fenečka vstup do obýváku zakázaný, postaví se před ní Axík na schody a hypnotizuje pohledem. Pak si vítězoslavně odběhne do obýváku a ustele si na koberci přesně na dohled Flérince tak, aby ho nespustila z očí. Po dvou minutách se zvedne a míří zase ke schodům. A tak to opakuje, dokud Flér nerezignuje. Na louce za domem dokáže umravnit i ty nejdivočejší psí násilníky. Už od malička v něm totiž pozorujeme rozhodcovské sklony. Okamžitě vběhne do jakékoliv psí roztržky a snaží se od sebe strany rozdělit.

Axík je tvor čistotný. Jestliže je venku bláto, raději ho obejde, než aby si umazal tlapky. Většinou "poslušně" čeká u dveří, než mu někdo utře packy. Samozřejmě to neplatí, když ho v misce  čekají čerstvě nasypané granulky nebo se na zemi povaluje kus nesnězeného piškotu. Vodu Axík zbožňuje, takže ani občasné koupání ve vaně ho nerozhází.

Neskutečně rád vítá všechny, co projdou dveřmi, a to nejen vchodovými. Stačí, aby člověk zatoužil po dvouminutové chvilce soukromí v koupelně a radost je na světě. Tu projevuje neúnavným nošením všeho, co váží míň než 15 kg.

Axík je prostě náš a nevyměnili bychom ho za nic na světě.